Technologie  *  Karát - jméno dvou různých jednotek  *  Svatý Eligius, patron zlatníků  *  o perlách glyptika  *  intaglie  *  kamej

Zlatník je řemeslník, který ručně vyrábí šperky z drahých kovů. Zlatnictví patří mezi velmi stará řemesla a používá mnoha různých technik. Příbuzné řemeslo je stříbrník, který vyrábí větší stříbrné předměty, liturgické nádoby, poháry, pudřenky a další objekty.


Materiál

Zlatnickým materiálem je nejčastěji různě legované zlato s různými ryzostmi a barvou. Zlato se také nejlépe zpracovává. Vzácně se užívají slitiny platiny a v poslední době opět stříbro. Standardní ryzost zlata je 585/1000 čili 14 karátů, případně 750 (18 kar) a dukátové zlato (20 kar a více). Ryzosti se přísně kontrolují a každý zlatý výrobek musí být opatřen úředním puncem. Standardní ryzost stříbra je 925/1000... více o zlatě a puncích




Pracovní místo a nástroje

Zlatník pracuje u stolu s půlkruhovým výřezem, v němž je zástěra (šosfel), aby zlaté nebo stříbrné piliny nepadaly na zem. Sedí na nízké stoličce, takže má stůl ve výši prsou. Uprostřed výřezu je ve stole zasazen dřevěný trn (fajnágl), o nějž si dílo opírá.

Při práci zlatník užívá běžné nástroje, pilníky, jehlové pilníčky, různé tvary kleští, lupenkovou pilku, různé škrabáky (šábry) na odstranění rýh po pilníku, na vrtání se dříve užíval zvláštní svidřík (trail). Důležitým nástrojem je plamen, jednou košatý, jindy ostrý a bodový. Tradičně to byl lihový kahan a dmuchavka, později plynové pistole s vestavěnou dmuchavkou, dnes obvykle hořáky na kapalný plyn. Dílo přitom leží na plochém kusu dřevěného uhlí, dnes obvykle na lisované cihličce čili uhlu.

Kromě toho užívá zlatník různé kovadlinky a kladívko, trny na zkulacování prstenů (ringrýgl), různé čakany (punzy) na vytloukání tvarů z plechu a odpovídající tvarové zápustky (anka). Jednodušší tvary se vytloukají na olověném špalíku, pro složitější tvarování se plech nalepí na prkénko s vrstvou ševcovské smoly. Z větších strojů používá ruční válcovací stolici (valcna) na plech a na drát, tavicí pec a ruční lis. Na přípravu tvarovaných drátků a trubiček se užívají ruční průvlaky (cíhajzn), případně protahovací stolice.

Pojďte nahlédnout pod pokličku tajemství výroby šperku ..................

Karát (značeno zpravidla Kt) je bezrozměrná jednotka ryzosti klenotnických zlatých slitin. Ryzost čistého zlata je definována jako 24 Kt.
Jeden karát odpovídá 1/24 hmotnostního podílu zlata, hodnota v karátech je tedy rovna: kde: 

Svatý Eligius, franc. saint Éloi (asi 588 Chaptelat u Limoges – 1. prosince 660 Noyon) byl zlatník, rádce a pokladník merovejských králů a biskup v Noyon. Je patronem zlatníků, kovářů a numismatiků. Jeho svátek se slaví 1. prosince.

Narodil se ve vzdělané a vlivné galsko-římské rodině, vyučil se zlatníkem v Limoges a pak odešel do Neustrie, dnešní severní Francie, kde pracoval s královským pokladníkem Babo. Ten ho doporučil franckému králi Chlotarovi II. jako rádce. Podle dobového životopisce měl zhotovit králi zlatý trůn, ale protože byl vynikající řemeslník a poctivý člověk, udělal z dodaného materiálu dva. To udělalo na krále takový dojem, že Eligia učinil správcem mincovny v Marseille. Po Chlotarově smrti roku 629 učinil jeho nástupce, král Dagobert, Eligia svým hlavním rádcem. Eligius si získal velký respekt, když například sjednal mír s bretonským knížetem Judicaelem (637). 

 Své postavení využíval k tomu, aby získával almužny pro chudé a vykupoval otroky, zejména Sasy, kteří se hojně prodávali na tržištích. Založil také několik klášterů podle irských pravidel sv. Kolumbána.

Po Dagobertově smrti roku 639 se Eligius snažil vymýtit simonii, prodej církevních úřadů, a roku 642 byl zvolen biskupem v Noyonu a Tournai. Většina obyvatel pozdějších Flander byla tehdy ještě pohanská a Eligius vynaložil velké misijní úsilí, aby je pokřtil. 
Založil řadu klášterů v kraji podél Severního moře a 1. prosince roku 659 nebo 660 zemřel a byl pohřben v Noyonu.

ze života Sv.Eligia	pečetní mince Sv.Eligia	vysvěcení Sv.Eligia

Z jeho díla se zachovalo několik kázání. Bezprostředně po smrti se stal velmi populárním světcem zejména ve Flandrech a ve středověku po celé západní Evropě. Dodnes se uctívá jako patron zlatníků, kovářů a kovozpracujících řemesel vůbec, ale také sběratelů mincí, numismatiků a dalších oborů. Německá numismatická společnost (DNG) uděluje každoročně „Eligiovu cenu“ (Eligiuspreis) za zásluhy o tuto vědu.

perly

Perla je malý lesklý kulovitý předmět vzniklý uvnitř ústřice nebo perlorodky. Stejně jako perlorodky jsou i perly tvořeny vrstvami uhličitanu vápenatého. Ideální perly jsou dokonale kulaté a hladké, většina přírodních perel však vzniká v různých nepravidelných tvarech a barvách (barokní perly). Perly jsou ceněné především ve šperkovnictví.

Mořské perly
Přírodní perly vznikají, pokud do schrány ústřice vnikne cizí tělísko – např. zrnko písku. To vyvolá obrannou reakci ústřice, která začne vylučovat perleťovou hmotu usazující se na cizím tělese. V jedné ústřici může růst současně pouze jedna perla. Přírodní perly jsou velmi vzácné a více či méně žádané, v závislosti na množství, kvalitě a tvaru perleťové hmoty; lze je koupit převážně na aukcích.

Perly z chovů
Většina v současnosti prodávaných perel pochází z chovů. Tyto perly vznikají podobně jako perly přírodní s tím 
rozdílem, že cizí tělísko je do ústřic zavedeno úmyslně. Doba růstu perly se pohybuje od jednoho roku do 
několika let. K hlavním oblastem chovu perel patří Čína, Japonsko, Tahiti a Vietnam.

Druhy perel - lze rozlišit několik základních druhů perel:

Perly Akoya (japonsky slaná voda) pocházejí z Číny, Vietnamu či Japonska. Mívají velikost 5 až 9 mm a jejich barva může mít rozličné zbarvení: krémové, růžové, stříbřité nebo zelené. V teplejších vodách při pobřeží Číny mohou perly růst až dvakrát rychleji než v chladnějších japonských vodách.
Nejznámější barvou je bílá. Poptávka po tmavých perlách je však tak veliká, že obchodníci začali perly dobarvovat. Získali tak velmi dobře prodejné perly imitující perlu tahitskou. Barevná škála začíná tak u modrošedé, přes ocelovou šedou, fialovočernou až po sytou zelenou.
 

Tahitské perly jsou produkovány zvláštním druhem ústřic s černými okraji vyskytujícím se v oblasti Francouzské Polynésie. Tyto perly jsou vzácné i proto, že těchto ústřic v chovech přežívá jen malá část. Jednotlivé perly se od sebe navzájem značně odlišují, takže např. pro sestavení náhrdelníku je jich potřeba 
roztřídit stovky. Tyto perly jsou jediné mající černou barvu. Odstíny tahitské perly mají nekonečnou variabilitu odstínů barev. Všechny ostatní černé perly jsou barvené. 
     

Perly z jižního Pacifiku se pěstují v Austrálii, Barmě, Indonésii a dalších sousedních zemích. Obvykle měří 1 cm – 2 cm v průměru a proto se prodávají za vysoké ceny. Jejich zbarvení bývá bílé, žluté, žlutooranžové nebo modravé; navíc mohou mít růžový, zelený nebo modrý nádech.



Perly Mabe mají tvar polokoule což je způsobeno tím, že vznikají usazené uvnitř ústřic na stěnách jejich schránek. Pěstují se v Číně, Japonsku a USA a kvůli svému tvaru se používají především pro výrobu prstenů a náušnic k nimž jsou upevňovány plochou stranou.

Sladkovodní perly jsou produkovány mj. perlorodkou říční. V chovu se používají cizí tělíska menší než v mořských farmách. Sladkovodní perly jsou levnější než mořské, mj. proto, že v jedné perlorodce může růst až 20 perel současně


Glyptika

(z řec. glyfein, rýt, dlabat) je označení pro umělecké rytí či řezání tvrdých minerálů (drahokamů, polodrahokamů), kovu a skla. Člověk zabývající se glyptikou se nazývá glyptik, sbírky nazývané gylptotéky schraňují nejenom glyptiku, ale i sochy, zejména antické. Glyptiky se dělí na ty s negativním vzorem nazývané 
gemy a s pozitivním vzorem nazývané kameje. Glyptika vznikla již ve starověku, doložena v Egyptě a Sumeru, velké popularity se tomuto umění dostalo v starověkém Řecku, odkud se dostalo do Itálie. Další rozmach byl v renesanci a na přelomu 18. a 19. století, kde se výrazné objevuje ve francouzském a ruském umění. U nás v glyptice vynikl profesor Josef Drahoňovský a jeho škola v Turnově.  http://www.glyptika.cz/  

Od antických dob se v technice rytí do drahých kamenů vlastně nic nezměnilo, snad jen to, že šlapací strojek někdy nahrazuje elektrický. Ale mnozí tvůrci, dávají při zvlášť jemných a náročných pracích přednost strojku šlapacímu. Skloněn nad jednoduchým ryteckým strojkem, zadržuje glyptik dech a lehce se dotýká destičkou z drahého kamene roztočeného brusného kotoučku potřeného diamantovým prachem a makovým olejem. Jeden, deset, sto dotyků a pouhým okem stále není vidět patrnější výsledek. Ale pohled lupou by prozradil, že po půlhodině nesmírně citlivé práce vznikla jedna z nepatrných plošek, kterými glyptik vytváří v horském křišťálu, onyxu, topasu, záhnědě i v jiných drahých kamenech reliéf, zpravidla portrét. Přitom do otáčivého úchytu vlastně 
miniaturního soustruhu vsazuje různá kolečka, hrotité jehly, kuličkové nástavce.

Olej a prach vytvářejí černou kaši, která glyptikovi znemožňuje, aby sledoval postup a tvoří vlastně popaměti. Navíc pracuje v negativu. Kontrola je možná, až když očistí destičku drahého kamene a podívá se proti světlu, nebo když si v pokročilém stádiu vytvoří sádrový otisk. Něco opravovat se však nedá, každá chyba znamená zmaření díla. Právem se proto říká, že glyptik stojí před obtížným úkolem, jako kdyby měl někdo rychle a kategoricky psát, přičemž tužka by byla upevněna ve stěně a písař pohyboval po jejím hrotu velkým neprůhledným papírem.

Intaglie

Intaglie je kamenná, případně skleněná nebo kostěná destička s rytým nebo řezaným motivem. Nejčastěji se používá neprůhledný nerost, většinou drahý kámen jako je např. onyx, achát, jaspis apod. Intaglie má nejčastěji podobu oválného medailónu nebo pečetního prstenu.
       
glyptika - Karel V.                          vltavín - kristus                                       motýl v citrínu      Intaglie z ametystu s portrétem římského císaře Caracally  
                            zde jsou další krásné ukázky vltavínů
                                           http://www.moldavites.com

kamej

 Kamej (z ital. cammeo) je drobná reliéfní plastika, vybroušená nebo vyrytá obvykle z polodrahokamu, mušle nebo skla a užívaná jako ozdoba nebo šperk. Na rozdíl od častější gemmy (intaglie), kde je motiv vyhlouben, je u kameje vypuklý. Často se také využívá rozdílné zbarvení vrstev materiálu, takže například portrét je světlý na tmavším pozadí.Kamej je řezaný drahokam s vypouklým reliéfním obrazem, využívající barevných vrstev kamene. Byla velice 
oblíbená v antice, renesanci a v 19. stol.. Kromě drahých kamenů jsou kameje řezány i v korálu, gagátu (vzácné lesklé černé uhlí) a mušlovci, dále pak i napodobovány v jiných materiálech (sklo, keramika, umělé hmoty).

Historie - Kameje navazují na starší rytí do drahých kamenů (pečetidla, gemmy) a objevují se od 4. stol. př. n. l. v ptolemaiovské Alexandrii, odkud se rozšířily do Řecka a Říma, kde byly nesmírně oblíbené. Někdy se touto technikou zhotovovaly i celé nádoby. Umění rytí do drahokamů – glyptika – kvetlo až do středověku v Byzanci, odkud se kameje často dovážely do západní Evropy. Glyptika opět rozkvetla v renesanci, zejména v Itálii a ve Francii, pěstovala se pak po celý novověk a zažila vlnu nového zájmu v 19. století (klasicismus, biedermeier, secese). Od renesance se kameje dělaly také z mušlí, z perleti a ze skla. 

Užití - Kameje se zasazují do zlatých obrouček a užívají jako šperky, zejména přívěsky, spony a brože, vzácně v prstenech. Ve středověku se často umísťovaly na vazby vzácných knih, na relikviáře a podobně. Jako mimořádně cenné předměty byly kameje často královskými dary a u velkých evropských dvorů (Paříž, Vídeň, Londýn, Petrohrad, Berlín, Drážďany) vznikly v 18. a 19. století bohaté sbírky kamejí.

Římská kamej s orlem, dvouvrstvý onyx, 27 př. n. l. Athéna na kameji z 1. stol. př. n. l., zlatá obroučka 17. stol. Paříž, Cabinet des Médailles Císař Augustus. Dómský poklad, Cáchy

                          Veškeré použití fotografií v jakékoliv formě, pro jakýkoliv účel - není dovoleno                                                magic jewel © 2010